Jestli mezi německými kapelami, které vyznávají melodické pojetí rockové hudby, existuje jediná, jež mne svou produkcí dokázala vždy zaujmout, pak jsou to jednoznačně PINK CREAM 69. Tato hardrocková formace, ze které před třinácti lety přešel její původní frontman Andi Deris do řad slavnějších HELLOWEEN, vždy stála tak trochu jinde než valná většina jejich krajanů. Jasně i PINK CREAM 69 kdysi prožívali krizovější období (zejména po odchodu Andiho), kdy se zcela zbytečně snažili přátelit (a ne zcela zdárně) se vše pohlcujícím trendem grunge, který v polovině devadesátých let ovlivňoval i kapely, které by s tímto fenoménem neměly za určitých podmínek vůbec nic společného. Nejpozději od vynikajícího alba „Electrified“ (1998) nám však PINK CREAM 69 znovu začali dokazovat, že jim pozice evropské hardrockové extratřídy právem náleží. I bez dříve převážně skládajícího Derise se totiž v průběhu let zmátořili a postupně ustálili na svém typickém power rocku plném atraktivních melodií a výborných instrumentálních parádiček. Dnes v čele s jistým Davidem Readmanem působí jakoby u nich ke změně zpěváka nikdy nedošlo a tak nám každé tři roky servírují kvalitní porci nových melodických písní. Dalším důkazem je povedená novinka „In10sity“ (2007), která je již desátým albem kapely, slavící právě letos své dvacáté narozeniny.

Myslím, že je zcela zbytečné rozpitvávat jednotlivé písně jednu po druhé, protože těch povedených album nabízí nepřeberné množství. Prakticky jde znovu o léty ověřený hudební jazyk formace, která vždy patřila mezi miláčky království vycházejícího slunce. Právě v Japonsku se totiž nalézá největší odbytiště produktů PINK CREAM 69, samozřejmě spolu s domovským německým trhem. Intenzivní novinka je opět napěchovaná výbornými hardrockovými songy a ty jsou plné typických melodií, vygradovaných refrénů i kytarových kudrlinek, což dokazují zejména písně v její první polovině. Ať už jde o úvodní „Children Of The Dawn“ nebo zemitější „No Way Out“, vždy se nad nahrávkou vznáší stíny nejlepšího a dosud nepřekonatelného alba PINK CREAM 69 – „One Size Fits All“ (1991), které na počátku devadesátých let napomáhalo mnoha jiným melodickým metalovým kapelám přecházet ze speedmetalové ulity ke kompaktnější a pestřejší hardrockové formě. Na Ameriku orientovaný monument „Crossfire“ si nezadá s ranými nahrávkami takových KINGDOM COME  a songy jako „I´m Not Afraid“ a „The Hour Of Freedom“ jsou výtečným power metalem se všemi potřebnými žánrovými atributy. Ve druhé jmenované zní dokonce David Readman téměř jako všeobecně uznávaný hlasový čaroděj Ronnie James Dio. Hlavní skladatelé Alfred Koffler, Denis Ward i David Readman se pro tentokrát při vzniku nových písní pochlapili a tak je album „In10sity“ (2007) tím nejdodělanějším od časů „Sonic Dynamite“ (2000), možná i „Electrified“ (1999). Jeho absolutním vrcholem je však rozmáchlá skladba „Out Of This World“, která v sobě pojímá všechny kontrasty hudby PINK CREAM 69, od úvodního powermetalového hřmění, přes vyklidněné sloky, fantastický refrén až po uvolněné intermezzo, které v její půli rozprostře blankytnou hladinu strunných tónů, aby posléze song znovu gradoval. Dojde samozřejmě i na jeden povedený slaďák – „Last Train To Nowhere“, který zde kolekci uzavírá.

Je příjemné zjišťovat, že s ohledem na přehršel trendů, které zmítají mnoha rockovými žánry, existuje ve střední Evropě ještě takto kvalitní neněmecky znějící hardrocková skupina. Navíc nabízející skladby, které nejsou zas až tak vzdáleny od těch nejlepších, se kterými při svém zářivém úsvitě dobývala svět. Prostě PINK CREAM 69 vůbec nezklamali a předložili kompaktní album, které jim v kontextu jejich bohaté kariéry bude dělat čest. Novinka „In10sity“ (2007) je tak jedním z těch lepších alb PINK CREAM 69.

P.S.: Beztak si myslím, že své nejlepší skladby napsal Andi Deris ještě v dobách, kdy působil u této kapely, a to zejména na prvních dvou fošnách, které zde tímto doporučuji.